Recenze ke hře: Strikers 1945
« zpět na detail
Druhá světová válka zuří s plnou silou. Tedy, když se píše rok 1945, měla by spíš už jen tak astmaticky pochrchlávat a pomalu chystat své zchromlé kosti na zasloužený věčný odpočinek, ale přesto zuří s plnou silou. A už na první pohled je jaksi zvláštní. Z amerického Mustanga střílíte do amerických Peacemakerů, z německého Messerschmitta do německých Hortenů (jak Peacemakery, tak Horteny navíc v uvedeném roce ještě říkaly v dílnách a rýsovnách prasečímu sádlu papů a na bojištích nemají co dělat), z Lightninga P-38 do Lightningů P-38… Ale zatímco si tak říkáte, jací jsou to autoři hry lamíci, bafají na vás další překvapení a pomalu se ukazuje, že tahle druhá světová je celá tak nějak alternativně historická. Nepřátelské zbraně – letadla, tanky, (vzducho)lodě – se před vámi začínají měnit v ultrafuturistické stroje á la Transformers a přestávají vám lézt pod nos, naopak, musíte se za nimi vypravovat do stále větší dálky, nakonec až do vesmíru a na našeho měsíčního souputníka. Tam nakonec ve finále zjistíte, že, jak moudře prohlásil Leoš Mareš, za všechno můžou mimozemšťani… Hra je opravdovou lahůdkou pro všechny milovníky leteckých stříleček, ale i pro ty, kdo rádi spojují mystické události historie jako WW2 s tajemnem a fantastičnem. Grafika je na automatovku opravdu delikatesní, hratelnost zpočátku taky – až zhruba od poloviny už vám hra začíná stále důrazněji šeptat „jsem děvka pro všecky, tak nečekej, že si spolu budeme užívat dlouho, a jestli bys přece chtěl, hezky si připlať.“ Stáda střel začínají být stále početnější a rychlejší, až zvolna překročí hranici, kam je to ještě pro lidské tělo reálné. Další věc, co mi maličko vadí, je úmyslné házení powerupů na místa, kde není možné si je vzít – tohle považuji u každý hry za těžký podraz, co jsem si poctivě vymasakroval, na to mám svaté právo a hotovo. Naštěstí pro nás už tahle zestárlá prostitutka za svoji činnost dávno peníze nebere a je tu jen pro potěšení – tak si ho užívejme, protože ještě pořád stojí za hřích…
Druhá světová válka zuří s plnou silou. Tedy, když se píše rok 1945, měla by spíš už jen tak astmaticky pochrchlávat a pomalu chystat své zchromlé kosti na zasloužený věčný odpočinek, ale přesto zuří s plnou silou. A už na první pohled je jaksi zvláštní. Z amerického Mustanga střílíte do amerických Peacemakerů, z německého Messerschmitta do německých Hortenů (jak Peacemakery, tak Horteny navíc v uvedeném roce ještě říkaly v dílnách a rýsovnách prasečímu sádlu papů a na bojištích nemají co dělat), z Lightninga P-38 do Lightningů P-38… Ale zatímco si tak říkáte, jací jsou to autoři hry lamíci, bafají na vás další překvapení a pomalu se ukazuje, že tahle druhá světová je celá tak nějak alternativně historická. Nepřátelské zbraně – letadla, tanky, (vzducho)lodě – se před vámi začínají měnit v ultrafuturistické stroje á la Transformers a přestávají vám lézt pod nos, naopak, musíte se za nimi vypravovat do stále větší dálky, nakonec až do vesmíru a na našeho měsíčního souputníka. Tam nakonec ve finále zjistíte, že, jak moudře prohlásil Leoš Mareš, za všechno můžou mimozemšťani… Hra je opravdovou lahůdkou pro všechny milovníky leteckých stříleček, ale i pro ty, kdo rádi spojují mystické události historie jako WW2 s tajemnem a fantastičnem. Grafika je na automatovku opravdu delikatesní, hratelnost zpočátku taky – až zhruba od poloviny už vám hra začíná stále důrazněji šeptat „jsem děvka pro všecky, tak nečekej, že si spolu budeme užívat dlouho, a jestli bys přece chtěl, hezky si připlať.“ Stáda střel začínají být stále početnější a rychlejší, až zvolna překročí hranici, kam je to ještě pro lidské tělo reálné. Další věc, co mi maličko vadí, je úmyslné házení powerupů na místa, kde není možné si je vzít – tohle považuji u každý hry za těžký podraz, co jsem si poctivě vymasakroval, na to mám svaté právo a hotovo. Naštěstí pro nás už tahle zestárlá prostitutka za svoji činnost dávno peníze nebere a je tu jen pro potěšení – tak si ho užívejme, protože ještě pořád stojí za hřích…