Recenze ke hře: Cliffhanger - Edward Randy
« zpět na detail
Píší se třicátá léta a kdesi v Evropě zelený mozek se straaašlivým nickem Dark Ogre kutí straaaašlivou zbraň hromadného ničení. Vědátor, který mu má světovládný prostředek vymyslet, však zničehonic dojde osvícení, uvědomí si, že pan generál nemusí být tak hodný člověk, jak se mu snažil tvrdit, a že ten úžasný vynález možná nechce jako hračku pro ubohé africké sirotky – i rozhodne, že mu výsledky svých výzkumů nedaruje, namísto toho jejich klíčovou část ukryje do malé věcičky, tu strčí do rukou své vnučce Charlotte a vypustí ji do světa s armádou generálových hrdlořezů v patách. Ať si holka poradí, že jo? Naštěstí je holka aspoň o chloupek chytřejší než dědek a obrátí se na pořádného chlapa – Edwarda Randyho. Na vás. Vy už bohužel máte smůlu, nemáte komu dalšímu hodit maléry na krk, musíte se s nimi poprat sami. A tak místo abyste si vyrazili na rande s nadrženou přítelkyní, nezbývá než vzít do ruky švihátko a jít pana generála i s jeho bandou pořádně sešvihat… Kladem hry je určitě neopakovatelná atmosféra – s nepřáteli se řežete převážně na dopravních prostředcích za plného chodu, projedete se motorovými čluny po řece, budete skákat po lokomotivě, autech i tancích a nakonec si na křídlech letících letadel užijete kousků, před jakými by pan Tau zbledl závistí. Občas vás navštíví i nějaké to krásné steampunkové udělátko. Z hlavního kladu bohužel přímo vyplývá i hlavní zápor – hra je totiž natolik hektická a zběsilá, až jí to ubírá na hratelnosti i zábavnosti. Je jasné, že pořádně rozpumpovaná místa ve střílečkách a mlátičkách vždycky potěší, podávaná s citem pro míru – pokud se ale od začátku až do konce ženete tempem, před kterým bossové Metal Slugu vypadají jako utahaní důchodci s ortózami, rychle otupíte a přestane to prostě být ono. Zůstane vám před očima jen chaotické třeštění, ve kterém si neužijete ani taktizování, ani samotnou radost z destrukce, ani vizuální stránku věci. Hra má svoje kouzlo, ale určitá (HOOOOODNĚ určitá) dávka zklidnění by jí neuškodila. Totéž platí o intru, které profrčí tak, že není čas ho ani prohlédnout a přečíst, natož pochopit, a o dějových demech mezi levely, která – ač zmiňována v análech – se jaksi úplně vytratila. Anebo jsou snad natolik rychlá, že je vědomě nezaregistrujeme a působí jako subliminály?
Píší se třicátá léta a kdesi v Evropě zelený mozek se straaašlivým nickem Dark Ogre kutí straaaašlivou zbraň hromadného ničení. Vědátor, který mu má světovládný prostředek vymyslet, však zničehonic dojde osvícení, uvědomí si, že pan generál nemusí být tak hodný člověk, jak se mu snažil tvrdit, a že ten úžasný vynález možná nechce jako hračku pro ubohé africké sirotky – i rozhodne, že mu výsledky svých výzkumů nedaruje, namísto toho jejich klíčovou část ukryje do malé věcičky, tu strčí do rukou své vnučce Charlotte a vypustí ji do světa s armádou generálových hrdlořezů v patách. Ať si holka poradí, že jo? Naštěstí je holka aspoň o chloupek chytřejší než dědek a obrátí se na pořádného chlapa – Edwarda Randyho. Na vás. Vy už bohužel máte smůlu, nemáte komu dalšímu hodit maléry na krk, musíte se s nimi poprat sami. A tak místo abyste si vyrazili na rande s nadrženou přítelkyní, nezbývá než vzít do ruky švihátko a jít pana generála i s jeho bandou pořádně sešvihat… Kladem hry je určitě neopakovatelná atmosféra – s nepřáteli se řežete převážně na dopravních prostředcích za plného chodu, projedete se motorovými čluny po řece, budete skákat po lokomotivě, autech i tancích a nakonec si na křídlech letících letadel užijete kousků, před jakými by pan Tau zbledl závistí. Občas vás navštíví i nějaké to krásné steampunkové udělátko. Z hlavního kladu bohužel přímo vyplývá i hlavní zápor – hra je totiž natolik hektická a zběsilá, až jí to ubírá na hratelnosti i zábavnosti. Je jasné, že pořádně rozpumpovaná místa ve střílečkách a mlátičkách vždycky potěší, podávaná s citem pro míru – pokud se ale od začátku až do konce ženete tempem, před kterým bossové Metal Slugu vypadají jako utahaní důchodci s ortózami, rychle otupíte a přestane to prostě být ono. Zůstane vám před očima jen chaotické třeštění, ve kterém si neužijete ani taktizování, ani samotnou radost z destrukce, ani vizuální stránku věci. Hra má svoje kouzlo, ale určitá (HOOOOODNĚ určitá) dávka zklidnění by jí neuškodila. Totéž platí o intru, které profrčí tak, že není čas ho ani prohlédnout a přečíst, natož pochopit, a o dějových demech mezi levely, která – ač zmiňována v análech – se jaksi úplně vytratila. Anebo jsou snad natolik rychlá, že je vědomě nezaregistrujeme a působí jako subliminály?